RABÍNŮV DAR

Příběh se týká kláštera, který v těžké době upadal. Kdysi byl sídlem velkého řádu, ten však v důsledku řady příčin spěl k zániku. Řád postupně přišel o všechny ostatní kláštery a byl zdecimován natolik, že v rozpadajícím se sídle zůstalo pouze pět mnichů, opat a čtyři další, všichni více než sedmdesátiletí. Bylo jasné, že řád umírá. V hlubokých lesích obklopujících klášter byla malá chatrč, kterou čas od času užíval rabín z blízkého města coby poustevny. Opata, který se trápil nad bezprostředně hrozící zkázou řádu, jednou napadlo poustevnu navštívit a požádat rabína o radu, jak klášter zachránit. Rabín přivítal opata ve své chatrči. Když ale opat vysvětlil důvod své návštěvy, rabín s ním mohl jen soucítit.

„Vím“, jaké to je,“ horlil, „duchovno z lidí odešlo. V mém městě je to úplně stejné. Do synagogy už skoro nikdo nechodí.“ A tak starý rabín a starý opat bědovali spolu. Pak si četli tóru a potichu mluvili o závažných filosofických věcech. Čas ubíhal a opat musel odejít. Objali se a opat se ještě jednou zeptal: „Není opravdu nic, co bys mi mohl říci? Ani náznak rady, která by mi pomohla spasit můj umírající řád?“ „Ne, je mi líto,“ odpověděl rabín, „neporadím Ti. Jediné, co Ti mohu říci, je, že Mesiášem je jeden z vás.“

Když se opat vrátil do kláštera, shromáždili se kolem něj druzi a ptali se, co rabín řekl. „Nemůže nám pomoci,“ odpověděl opat. „Jen jsme bědovali a četli tóru. Jediné, co mi řekl, když jsem odcházel, bylo něco tajemného. Řekl, že Mesiášem je jeden z nás. Nevím, co tím myslel.“

V následujícím čase o tom mniši hodně přemýšleli a ptali se sami sebe po možném významu rabínových slov. Mesiášem je jeden z nás? Potom ale kdo? Může jít o opata? Ano, pokud tím chtěl na někoho ukázat, tak určitě na opata. Byl naším vůdcem po více než jednu generaci. Na druhé straně ale mohl myslet také na bratra Tomáše. Každý ví, že bratr Tomáš je mužem světla. Jistě nemohl myslet bratra Elreda. Elred je čím dále tím vrtošivější. Ale když tak o tom člověk přemýšlí, přesto, že je Elred lidem trnem v oku, má vlastně vždy pravdu. Někdy velkou pravdu. Možná, že rabín myslel na bratra Elreda. Ale jistě ne na bratra Filipa. Filip je tak pasivní, opravdová nicka. Jenže on má jakýsi téměř nadpřirozený dar být vždy tam, kde ho je potřeba. Prostě se zázračně objeví po tvém boku. Možná, že Mesiášem je Filip. Samozřejmě, že rabín nemyslel mne. Jsem obyčejný člověk. a co když myslel? Já přece nemohu pro Boha tolik znamenat. Nebo snad ano?

Když takto přemítali, začali se staří mniši s ohledem na možnost, že jeden z nich je Mesiáš, k sobě chovat s mimořádnou úctou. A taky se každý tak choval sám k sobě, jelikož i on mohl být Mesiáš. Klášter se nacházel v krásném lese a  se stávalo, že se tam lidé čas od času zastavili. Aniž si to uvědomovali, cítili auru mimořádné úcty, která teď staré mnichy obklopovala a prostupovala celé toto místo. I když nevěděli proč, začali se do kláštera vracet a přiváděli také své přátele a ti přivedli své přátele ... Pak se stalo, že někteří z mladých mužů mluvili s mnichy více a více. Po nějaké době jeden z nich požádal, zda by se k nim mohl připojit. A pak další a další. Tak se klášter stal opět mohutným centrem osvícenosti a duchovna v říši ...